Komunikační model, který se v lingvistice těší největší známosti, je spojen s ✍Jakobsonem (1960) a jeho výkladem ↗funkcí jazyka, který přibližuje, jak jazyková promluva či text v komunikaci fungují. Zprávu Jakobson ve svém modelu vložil mezi mluvčího (vysílatele) a adresáta (přijímatele) s tím, že úspěšná komunikace předpokládá jednak (přímý nebo zprostředkovaný) kontakt mluvčího a (individuálního n. kolektivního) adresáta a spolu s tím přenos (mluvené nebo psané) zprávy komunikačním kanálem, v němž se mohou objevit šumy bránící jejímu přenosu, jednak sdílení téhož (verbálního i nonverbálního) kódu, který umožňuje jeho kódování a dekódování, přičemž mluvčí při produkci zprávy u adresáta předpokládá znalost kontextu, k němuž se zprávou vztahuje (referuje), resp. který předpokladem společných situačních, kulturních, encyklopedických znalostí implikovaných ve zprávě utváří:

Jako každý model je i Jakobsonův model zjednodušením. Některé jeho varianty se v předchozím odstavci naznačují v závorkách před označeními jeho jednotlivých aspektů. Při popisu masové komunikace, tlumočení či asymetrické komunikace v mateřském jaz. jednoho z účastníků interakce, který je pro druhého účastníka jazykem cizím, by se uvedený komunikační model musel dále adaptovat, jak to např. s ohledem na divadelní performanci jazykové interakce, která je obsahem dramatikova slovesného díla, již prostřednictvím herců inscenuje režisér, pro divadelní komunikaci dělá ✍Osolsobě (1992). Modely komunikace v jiných oborech i modely komunikace adaptované vzhledem k dílčí n. specializované komunikační, např. reklamní, masmediální n. tlumočnické praxi, zde byly nicméně pominuty.

Ve svém plurifunkčním komunikačním modelu Jakobson s ohledem na funkce jaz. v komunikaci, které byly jádrem jeho výkladu, navazoval na Bühlerův model jazykového ↗znaku (✍Bühler, 1934). Ten se označuje jako „nástrojový“, což se někdy vysvětluje tak, že Bühler jazykový znak chápe jako nástroj (organon), s jehož pomocí někdo někomu něco sděluje:

(české zobrazení viz ✍Auer, 2014:30)

V Bühlerově podání ale nejde o „kontejnerový“ model komunikační, v němž se jazykové znaky a jejich významy na straně vysílatele „napouštějí“ do zprávy a na straně přijímatele se z ní zase „vypouštějí“, ale o model jazykového znaku, který se v jazykové komunikaci konstituuje ve vztahu mezi mluvčím (vysílatel), adresátem (přijímatel) a předměty a stavy věcí (viz ↗denotát a designát), a model funkcí, jež znak v interakci má. Pro funkci výrazovou (expresivní), výzvovou (apelovou) a reprezentační (odrazovou), jež je přiřazena příslušné dimenzi znaku, viz ↗funkce jazyka.

Jazykový znak, v jehož zobrazení trojúhelníkem a kruhem se naznačuje jeho význam a forma, je přitom v komunikační situaci zároveň konkrétním užitím (token) i částí jazykového systému (type), což je blízké určitému způsobu chápání de Saussurova parole a langue (viz ↗langue a parole). Ukotvením jazykového znaku v komunikační situaci se ale Bühlerův výklad znaku od de Saussurova pojetí znaku zásadně liší. De Saussure totiž ve svém modelu znaku vychází z jazykových znaků symbolických, vypojených ze situačního kontextu a jazykové interakce. V jeho chápání se verbální znak redukuje na signifikant („akustický obraz“) a signifikát (pojem), jež jsou spolu v arbitrárním vztahu. Význam symbolického znaku vypojeného z komunikační situace a vztahu k mimojazykové realitě je vymezen paradigmatickými a syntagmatickými vztahy k jiným symbolickým znakům.

Bühler postupuje jinak než de Saussure i proto, že se znaku a jeho funkcím věnoval z pohledu psychologa, který chtěl vysvětlit koordinaci jedinců v sociální interakci prostřednictvím jazykových znaků. Znak tak neviděl izolovaně a ve vztahu „k určitým polím (či okolím), do nichž jsou [jazykové znaky] zapuštěny (tzn., které se stávají jejich ko(n)texty“ (✍Auer, 2014:26), viděl i význam znaku. Při tom rozlišoval pole ukazovací se znaky a významy deiktickými (viz ↗deixe), jimiž mluvčí jazykovou promluvu zapojují do situačního kontextu, a pole symbolické se znaky symbolickými, které se ze situačního kontextu vypojují a jejichž významy se vymezuje paradigmatickými a syntagmatickými vztahy k jiným symbolickým znakům.

Interakční charakter Bühlerova výkladu znaku, o který se opírá Jakobsonovo zobecnění v modelu komunikace a funkcí jazyka, je dobře patrný zvl. u deiktických znaků. Ty podle Bühlera fungují jako „,ostrovyʻ v moři nejazykových jednání“, jež posluchači na příslušných místech poskytují rozhodující „interpretační vodítka“, přičemž v krajním případě – metaforicky řečeno – nemusejí mít „žádný (resp. [mají] právě jen „diakritický“) význam“ (ibd. 27). Deiktické znaky jsou tedy situačně vázané a v situačním ↗kontextu, do něhož významově zapojují promluvy, slouží pouze orientaci adresáta.

Jazykem, jímž Jakobson vyložil svůj komunikační model, tj. užitím označení kanál a šum, kód, kódování a dekódování či vysílatel (emitor) pro mluvčího a přijímatel (recipient) pro adresáta, ukázal Jakobson také do kybernetiky (✍Jakobson, 1992; ✍Nekula & Ehlers, 1996), která svůj model komunikace formulovala v souvislosti se zájmem matematiky a kybernetiky o přenos informace (✍Shannon & Weawer, 1949):

(české zobrazení viz ✍Auer, 2014:16)

Tento model vychází z toho, že určitá informace je převedena do zprávy, kterou vysílač před odesláním kóduje a jež se jako signál přenáší směrem k přijímači. Ten vyslaný signál přijímá, dekóduje zprávu, která iniciuje určité jednání na straně přijímatele. Při průchodu komunikačním kanálem na cestě od vysílače k přijímači přitom v praxi dochází k šumům způsobeným poruchami přenosu např. technickým výpadkem a spolu s tím dochází i k narušení n. přerušení komunikace chápané výhradně jako přenos informace. Narušení přenosu informace lze v této teorii zabránit např. redundancí přenášené informace, přičemž se dá čekat, že dochází-li k šumům na rovině technické, dochází k nim i na rovině sémantické, tj. při převodu informace ve zprávu, resp. při její interpretaci na cestě k cíli.

Načrtnutý model komunikace je pro lingvistiku, která do té doby vycházela z de Saussurova modelu znaku vypojeného z interakce, nepochybně obohacením mj. zavedením pojmu kontext, ve vztahu k němuž se definuje informační hodnota zprávy, jakkoli jde o jiné chápání kontextu, než jaké nabídl např. Bühler. Na druhé straně ale v souvislosti s tímto modelem vyvstala opodstatněná otázka, nakolik je takový model, pracující se specifickým konceptem ↗entropie a spojený s plně formalizovaným kódováním zprávy ve smyslu sřetězení jednotek nesoucích informaci, která upouští od intenzionálního významu a nebere ohled na sémantiku, adekvátní pro modelování lidské komunikace. Ta je naopak založená na intencionálních stavech zaměřených k určitému obsahu, přičemž jazykové jednotky, kterých pro jejich vyjádření užívá, mají intenzionální význam. Takto skepticky se vyjádřil mj. ✍Searle (1994:33), podle něhož je lidská mysl „sémantická v tom smyslu, že má víc než formální strukturu“, zatímco počítač v tomto smyslu nemyslí a nejedná, protože nezná obsahy.

Přesto si lze jako zdroj informace představit i myslícího člověka, který informaci z vnitřního jazyka převádí a spolu s tím překódovává do mluvené n. psané zprávy, kterou vysílá směrem k adresátovi či obecněji přijímateli, který ji spolu s dekódováním interpretuje a ze zprávy pro sebe vyvozuje určité konsekvence, přičemž hlukem, přilišnou vzdáleností mluvčích apod. může docházet ke komunikačním šumům. Přitom ovšem v této představě dochází k posunu nejen v chápání informace, ale i v tom, že kroky, které jsou v kybernetickém modelu rozložené, probíhají v jazykové interakci zároveň. Z kybernetického modelu nicméně není jasné, jak se při produkci do zprávy zakomponovává a při interpretace do jejího významu vstupuje kontext a jak se informace ve zprávě strukturuje. Nejzřetelněji se ale problematičnost kybernetického modelu pro lingvistickou aplikaci ukazuje ve směru vedení šipek: ty vedou jen směrem od vysílače k příjímači, což vyjadřuje, že zpráva je hotová předem, poté je překódováním „napuštěna do“ zvukového nebo psaného „nosiče“ a jako „potrubní poštou“ přenesena k přijímači (k „potrubní metafoře“ srov. ✍Reddy, 1979; též ✍Auer, 2014:23). Význam je tak nezávislý na recipientovi, tj. sdělení k němu nepřihlíží, a význam není výsledkem vyjednávání mezi účastníky interakce.

V č. prostředí se zmíněným modelům a jejich recepci věnuje mj. překlad Auerovy knihy o jazykové interakci (✍Auer, 2014). Auer se z lingvistického hlediska staví kriticky nejen ke kybernetickému modelu, ale i ke „kódovému“ modelu Jakobsonovu. Kritizuje na něm především odělení zprávy od kódu, „kontejnerové“ chápání komunikace spojené s představou kódování a dekódování obsahu zprávy, zatímco kontext je od zprávy izolován a jeho role v komunikaci marginalizována. Kriticky je možno vidět i sice oslabenou, ale přece přetrvávající orientaci na mluvčího. Pozornost k adresátovi se přesouvá až ✍Griceovým (1975) výkladem ↗konverzačních implikatur, v jehož pozadí se rýsuje „inferenční“ model komunikace, který zdůrazňuje aktivní role adresáta při interpretaci intendovaného významu. Domyslíme-li ale myšlenku anticipace adresátovy interpretační aktivity mluvčím, pak ani tento model se plně nevyvazuje z kontejnerového chápání komunikace. Důslednější se jeví přístup ↗konverzační analýzy a ↗analýzy diskurzu, v nichž se vychází z aktivní role „adresáta“ při vyjednávání a konstituování významu jazykového znaku, promluvy či textu (literární věda podobně nahlíží ↗čtenáře). Role „mluvčího“ a „adresáta“ lze pak nahlížet obecněji jako „účastníky jazykové interakce“.